Turistický potenciál si svým přístupem dusíme sami

Nedávno jsem byl na víkendovém výletě ve francouzském Alsasku. Prošel jsem si tam kromě Štrasburku i několik dalších turistických míst a opět jsem si uvědomil ten rozdíl v přístupu k hostům (návštěvníkům, turistům). Pořád máme, co dohánět.

Víkendové výlety mám rád. Nejradši jezdím tam, kde se památky a galerie dají spojit s vynikající místní kuchyní. A to Alsasko splňuje dokonale. Když je navíc krásně, nikomu se do galerií a muzeí nechce. O to víc času zbývá na poznávání kulinářských kouzel.

Místní jídlo rád poznávám u nás i v zahraničí. Myslím, že naše krajové speciality si s ničím nezadají s těmi cizozemskými. Je tu však jedno velké ALE – přístup (jak k tradicím, tak turistům).

Nejvýraznějším vykřičníkem jsou „věhlasné“ dvojí ceny. Schválně, kolik z vás doporučilo svým zahraničním kamarádům nebo známým, až si skočí na pivo do centra Prahy? S principem dvojích cen jsem se zatím nikde jinde nesetkal. Historky o nich však získáváme zprostředkovaně (od cizinců), co však není problém zažít na vlastní kůži, je kvalita obsluhy a přístupu.

V Alsasku jsme byli mimo hlavní turistickou sezónu. Takhle cestuji nejraději, protože se nemusím nořit do nikdy nekončícího davu ostatních turistů. Všechny krámky otevřené, všude usměvaví a ochotní prodavači, ceny normální a nijak přemrštěné. Výsledek? Alsasko doporučuji, budu doporučovat a chci se tam ještě někdy podívat.

Aktuálně můžu srovnat například s výletem do Babiččina údolí v Ratibořicích. Lidí dost, ale nabídka minimální a celým údolím se rozléhala „hudba“ v podání klávesáka s knírkem spojená s kvílením nějaké dvacetileté „zpěvačky“.

Na jídlo jsme zašli do nějakého nedalekého hotelu. Objednal jsem si „tamní“ specialitu – smažený vepřový řízek, se zelím a houskovým knedlíkem. Jeho kvalita? Ještě štěstí, že mám kachní žaludek :-)